Mám potenciálně trochu másla na hlavě, protože jsem už delší dobu zapojen do organizace jednoho z TEDxů – akcí, které Michal Kašpárek také ve stejném kontextu kritizuje jako módní bublinu. Nebudu v sebeobhajobě dopodrobna popisovat své peripetie při redigování cizích textů na webu TEDxPrague a marné vypreparovávání právě slova „inspirativní“ (vzdal jsem to). Chtěl bych ale vysvětlit, jak to je s tou inspirací a „inspirací“.
To, jak se Michal Kašpárek ohrazuje proti prázdnému slovu, se totiž dotýká samotné podstaty našeho festivalu (nazývám tak TEDxPrague raději než slovem konference). Kdyby měl Michal úplnou pravdu, nemělo by naše snažení žádný smysl. Já ale věřím, že zcela marné to není.
Věřím totiž, že sdílením příběhů je možné změnit sebe i druhé k lepšímu. Nestane se to sice automaticky, ale je také velmi málo jiných způsobů, jak toho dosáhnout. Věřím, že knihy mohou ovlivňovat lidské životy. Věřím, že setkávání a konfrontace s jinými lidmi a jejich jinými zkušenostmi může na člověka mít velký vliv. Tak proč by podobně nemohla fungovat i nějaká, s prominutím, konference?
Inspirace je nadechnutí se nebo vdechnutí. Je asi mylná představa, že vdechnout je možné „do někoho něco“, aniž by on sám se nadechl. Aniž by se on sám nějakým způsobem na inspiraci podílel. Myslím si ale, že určitá poptávka po novém nadechnutí (nadechování se) ve společnosti existuje a není úplně banální.
Na TEDxHradecKrálové bylo vloni velmi mladé publikum. O přestávce se rozvířila velice kritická debata o stavu českého školství a o inspirativních TEDTalks sira Kena Robinsona. Nezapojil jsem se. Jsem na tohle téma trochu citlivý, protože jsem sám pár let učil a vím, jak těžké je být špatným učitelem – natož dobrým. Nicméně naprosto chápu touhu dvacátníků po nějakém čerstvém závanu, po nadechnutí se něčeho jiného než drilu seznamů nebo opakování suchých a nezáživných frází, které učitelé někde vyčetli před deseti lety a nenamáhali se od té doby nad nimi ani na chvíli zapřemýšlet.
Když sedím v kanceláři s otrávenými čtyřicátníky, které nezajímá nic než výsledky jejich sporotvního klubu, barva služebního auta a peníze na výplatní pásce, taky mě to dusí a toužím se nadechnout něčeho jiného. Asi mě nebude inspirovat povídání osmadvacetiletého šikuly, který je guruem internetového marketingu, má dost peněz, žádnou rodinu a tak se rozhodl změnit svůj život, neotročit v korporaci a jezdí si místo toho po světě a pracuje on-line. (Místo inspirace mě takovéhle věci ještě více přidusí. Já totiž sám živím rodinu, vychovávám děti a nejsem guru. Ani přes online hračičkování, ani přes rady „jak být ještě svobodnější“.)
Ovšem nadechnu se rád a zhluboka, když slyším, jak je možné zároveň být spolehlivým manželem a otcem s obyčeným zaměstnáním – a zároveň žít smysluplný život. Cítím čerstvý závan radosti, když mi špičková vědkyně v mém věku vypráví o tom, že když nemohla sama za dobrodružstvím (kvůli rodině), muselo dobrodružství za ní. Do celkem všední laborky do Brna. A ono přišlo!
Nadechl jsem se zhluboka, když jsem slyšel Radvana Bahbouha mluvit o daru představivosti v traumatických životních situacích. Nadechl jsem se až k pláči, když jsem viděl představení Mah Hunt. Lépe se mi dýchá zrovna dnes od chvíle, kdy jsem na pražském Hlavním nádraží poslouchal neznámého pána preludovat ježkoviny na volně tam stojící piáno. Z toho vyvozuji: inspirace existuje.
To jestli se necháme ovívat, nebo se jenom nadechneme, nebo se dokonce s nádechem pustíme do změny (čert vem podnikání, stačí třeba být hodnější na manželku a děti) – to je na nás samotných. Ti chytří z nás (třeba čtenáři Michalových sloupků) už vědí, že nejvíc nového a cenného najdou tam, kde se nebudou cítit úplně pohodlně, kde je bude něco tlačit, kde nebudou souhlasit. Jako organizátoři TEDxPrague se snažíme vytvořit prostou příležitost k setkání: s příběhy, s myšlenkami, s lidmi. Připravujeme švédský stůl, na kterém zdaleka nebude všechno pro vás, ale když to dobře namícháme, najde se jedna věc nebo dvě, která vás vyprovokuje. K čemu?
Tu je pár reálných příkladů:
- k větší spokojenosti s tím, co máte
- k zájmu o vietnamské sousedy
- ke změně uvažování o porodu jako „akutním chirurgickém zákroku“
- k nesouhlasné diskusi na téma „žij jako kdybys měl za měsíc umřít“ a napsání eseje
- k četbě knihy
- k dohledání studijních materiálů o separačních záchodech
- k omezení angažovanosti v TEDx na úkor rodiny
Je to málo?