Reklama
 
Blog | Samuel Titěra

Jak (ne)učit děti svobodě

Na podzim přišly pětadvacáté oslavy 17. listopadu. A já tam nebyl. Nebyl, protože jsem až na drobné výjimky pečoval o rodinu, těhotnou ženu a dvě děti. Když už jsme nikam nešli, alespoň jsme se naučili jednu pěknou písničku. "Velká je zem šplouchá na ní voda. Co je však největší, co je však největší, ta lidská svoboda.“ zpívá Jaroslav Hutka. Je největší. Ale co to je? A jak to vysvětlit dětem a aplikovat na ně?

Svoboda a zkušenosti
 
Když dáváme dítěti svobodu, předpokládáme, že se bude schopno postupně učit z důsledků svých rozhodnutí. Je ti bez rukavic zima, že? Kamna pálí, vidíš… Věčný trabl je v tom, umět rozhodnout, co dětem dovolit. Jo, vezmi si na sebe, co chceš, ale pokud nastydneš, nepůjdeme ani na kolo, ani do bazénu, bude se o tebe čtrnáct dní starat utahaná máma, naruší to rodinný harmonogram, případně nakazíš někoho v okolí. Jde o víc, než o to, jak ti to sluší.
Naštestí to neznamená, že se musí úplně všemu naučit z bezprostřední zkušenosti. Možná i díky tomu jsme jako civilizace dospěli tak daleko, když jsme si byli schopni některé věci předat jen slovně. Nebo hrou. Nebo písničkou.
 
„Benzínem se nemá hasit ohniště
teď už je to jedno ale pro příště
slíbili mi tady místní hasiči
že to se mnou po koncertě nacvičí“
Jarek Nohavica
 
Hráváme doma všelijaké primitivní i složitější stolní hry. Jak já to v dětství nemíval rád! Kromě člověče-nezlob-se jsem málokdy vyhrával a ten pocit, že nemáte šanci, je demotivující. A přitom je schopnost dát prostor ostatním a nevyhrát – či přijmout porážku – tak cenná! K šachům jsme zatím se starší dcerkou pouze přičichli, ale časem budou skvělou školou. Proto, že učí domýšlet, co se stane, když udělám to a to. Musím se přiznat, že jsem velmi špatný šachista a právě „co by kdyby a pak kdyby a pak kdyby“ mi moc dobře nejde. O to víc se musím učit. A pochopitelně nejen v hře, ale zejména v životě.
 
 
Co je hra a co už ne
 
Jedné věci jsem si všiml s úžasem: čtyřletý klouček vášnivě hraje a vyhrává Slepičí olympiádu. Jakžtakž dokáže v téhle konfrontační hře přijmout porážku, ač nerad. Co ho ovšem naprosto vyvede z míry (a měli byste ho vidět, jak moc), je pocit, že se mu někdo posmívá. Vykládá si tak někdy i cizí radost z vítězství. Rozpláče se, dupe, hází figurkami, je bez sebe. Tak jsme se začali krotit a dalo nám dost práce vysvětlit mu, že se mu opravdu neposmíváme.
 
A zrovna s tím posměchem se pojí jedna lekce pro nás velké: výsměchem ani ponižováním nikoho nic dobrého nenaučíš. Naopak můžeš nepěkně zranit. Aniž bys to chtěl nebo tušil, můžeš zasadit ránu, která zůstane po léta v hloubce, otevřená a palčivá, destruktivní – a připravená způsobit odplatu nebo nadělat jinou paseku nečekaného rozsahu.
 
Také máte v sobě alespoň jednu zasutou bolest, způsobenou neopatrným posměškem? Nerad bych se svěřoval s tím, co mi před mnoha lety řekl jeden blízký muž bez zlého úmyslu – a přece jsou to věci, které dost silně formovaly můj život v následujícíh dvou dekádách. Člověk plácne pár ukvapených slov v nevhodnou chvíli a zadělá na následky na mnoho let dopředu. Ještě štěstí, že se to u mne netransformovalo do nějakého násilnictví!
 
Téma veřejného zostouzení už se dostalo i na elitní světová fóra. Mluvila o něm na TEDu velmi emotivně žena, která ho zažívala v nejhorší možné podobě po mnoho let. Věnujte chvíli času Monice Lewinské: https://www.ted.com/talks/monica_lewinsky_the_price_of_shame (v angličtině, s titulky).
 
 
Vyplatí se učit (se), že nás osvobodí, nebudeme-li si brát posměch osobně. Žel nejen můj malý klouček má tendenci to nepochopit. On si zamění cizí radost z výhry s útokem vůči sobě. Podobně si zamění rozjitření, nejistí, traumatizovaní nebo duchovně nedospělí lidé posměch vůči symbolu či ikoně za něco osobního (znáte chování sportovních fanoušků?). Pro kompenzaci pocitu méněcennosti to své osobní vztáhnou k nadosobnímu principu… A neštěstí je na světě.
 
I proto učíme děti neposmívat se, že? Nejen proto, že je to ošklivé. Prostě nikdy nevíme, co to může způsobit. Právě proto i v demokracii omezujeme zákonem ústavní právo na svobodu projevu, protože už snad zkušeně a dospěle víme, že například veřejný projev „podněcování k nenávisti“ může napáchat škodu naprosto nedozírného rozsahu. Takovou, že za ni rozhodně neponese následky jen ten, kdo se svobodně projevil. (Za všechny jiné projevy jsme ochotni převzít sdílenou zodpovědnost, a to je dobře.)
 
Když se těch následků budeme bát moc, stvoříme si totalitu – domácí, náboženskou či společenskou. Když je zanedbáme úplně, zaplatíme nejen my. Víme kolik?
 
Tak co s tím Hutkou (Halíkem, Hebdo)?
 
Svoboda je sice největší, potřebuje však nějaké předpoklady. A to se dětem vysvětluje celkem snadno:
Zaprvé a především v ni musí většina z nás věřit. A nejen pro sebe, ale i pro všechny. Jinak nebude fungovat.
Zadruhé, musíme si říct, co je důležitější než absolutní svoboda jednotlivce. Třeba přiměřeně pokojné soužití? Nebo alespoň dostatečná svoboda všech dohromady?
A zatřetí se musíme umět chovat svobodně: sami sobě dávat dostatek prostoru a vzdělávat se v tom, co všechno je možné, ale zároveň pozorně vnímat hranice a důsledky svého jednání a nést za ně zodpovědnost. Učit se, růst. A hodně zvážit jednání, za jehož důsledky nedokážeme být sami zodpovědní. Třeba to nešťastné lehkomyslné oblékání.
 
Teprve pak bude svoboda opravdu jednou z největších.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama