Reklama
 
Blog | Samuel Titěra

Zpíváte si ve sprše? A v práci?

Jak je to s cestou člověka k vyjádření skrze umění? Je to stejné s malováním i zpěvem?

Když vysvětlíte dítěti, že kreslit se má především na papír (a raději ne na zdi, stoly, povlečení, stránky maminčiných knih), máte vyhráno. Stačí už jen obdivovat, povzbuzovat, dodávat inspiraci, odvahu. A dítě, pokud chce, rozvíjí se vesele a spontánně, tvoří, zkouší, roste, objevuje, učí se. Protože cokoli nakreslí, je správné, vlastně krásné. Podobné je to s tancem nebo básničkami. Není třeba kritizovat, usměrňovat, či brzdit – stačí povzbuzovat.

S muzikou je to horší. Od zvuku k muzice je totiž dlouhá cesta – a ne každý zvuk je automaticky muzikou. Přitom puzení k vyluzování zvuků (a snad smím veřit, že v zásadě puzení k muzice) může být stejně zásadní, jako puzení k výtvarnému vyjádření, k zobrazování. Zatímco podporovat mladého kreslíře, básníka či tanečníka je jen otázkou lásky a zas až tak moc Vás to nestojí, cesta začínajícího muzikanta je složitější.

 

Muzika je totiž uměním výsostným v jedné věci: jedná se o společenskou aktivitu. Je samozřejmě i krásnou cestou k sebevyjádření duše, ale má mnohem silnější schopnost propojovat lidi. Je v tom krása i prokletí: když někdo něco prapodivného namaluje, můžete to ignorovat nebo si toho ani nevšimnout. Doráží-li na Vaše uši falešný tón, tupý silný rytmus, cokoli nonkonformního či disharmonického, musíte nějak zareagovat. A naopak: vše krásné, harmonické, souladné dokáže nejen oslovit Vás jako posluchače, ale spojit Vás s ostatními. Narozdíl od vizuálních umění, do pohybových a akustických se můžete sami zapojit. Stát se jejich spolutvůrci.

Reklama

 

(foto Hellish)

A tak se s tím peru a neumím to: bylo směšně jednoduché podpořit dcerku v tom, aby kreslila, kreslila a kreslia. Jakmile ale jde o projevy hlasové, nedokážu neusměrňovat. On a i její bráška by přitom nejraději pořád zpívali. I při čištění zubů a při večeři. Na návštěvě. Ve vlaku. Už jsem se naučil říkat nikoli „prosím Tě nezpívej“, ale „to je fajn, že zpíváš, ale teď potřebujeme mluvit (či být ticho)“. Stejně nesnadné je to i s touhou učit se hrát na nějaký nástroj. Když uděláte křivou čáru, nic se nestane. Pokud špatně fouknete do flétny, trhá to uši. Je potřeba začínat se správnými bezbariérovými nástroji… no, dlouhá cesta před námi!

 

Proč mi na tom tak záleží? Protože je pro mně muzika naprosto životodárnou silou. Začal jsem kvůli tomu v žertu i rozlišovat mezi muzikou a hudbou (tj. spontánními projevy netoužícími po dokonalosti na jedné straně a výsledky činnosti sehraných a zkušených hudebníků, tvořících soustředěně a s touhou po kráse a kvalitě). Potřebuju obě, muziku i hudbu. Hudbu jsem slýchal od malička, dala i dává mi nesmírně mnoho. Povznáší mě zejména ve chvílích, kdy potřebuju přijímat, spočinout, načerpat síly. Ale jen muzika, ta tvůrčí síla, přístupná všem, všude a kdykoli, to puzení zpívat, brnkat, pískat si, bubnovat, může člověka zachránit.

Muzika zachraňuje. Třeba tím, že ze sebe dostanete emoce jinak nesdělitelné. V koupelně, nebo ve výtahu, to je jedno. Nebo tím, že se ve společensky náročném kontextu přestanete spoléhat na jazykové prostředky a začnete spolu s ostatními „dělat muziku“. Muzika pomáhá, tisíci jinými způsoby.

Nedá mi to spát a nejsem sám, a tak na závěr zvu na první pokus věnovat se muzice mezioborově: na pátek 10. října jsme s kamarády připravili TEDxPragueSalon „Poslouchám – slyším, aneb o muzice“. V Českému muzeu hudby v Praze na Újezdě vystoupí etnomuzikoložka, terapeutka, výrobce kytar a profesionální muzikant. Lístky na komorní podvečerní akci můžete získat na stránkách TEDxPrague.

A budeme spolu i hrát. Jak říkala moje babička „muzicírovat“. Mimochodem, všimli jste si, že amatérská, radostná muzika má, narozdíl od hudby, svoje sloveso?

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama