Reklama
 
Blog | Samuel Titěra

Bez podpatků. Bez ruměnce. Jako Eliška

Běžím jarním předpůlnočním deštěm Prahou na vlak a říkám si: "a na mě doma čeká taky jedna báječná." Vracím se domů z TEDxPragueWomen. Před patnácti lety bych si byl melancholicky zpíval s Jarkem Nohavicou "tolik hezkejch holek chodí po světě, já žádnou neměl pro sebe". Dneska jsem sice také byl jen stínem v pozadí (nebo podloží) ohromné oxytocinové smršti, ale ani v nejmenším mi to nevadí. Směl jsem zblízka přivonět k esenci ženství 3. tisíciletí.

„Richard Branson tvrdí, že příležitosti jezdí jako MHD – jeden autobus odjede a za chvíli je tu další. Mě to takhle nefunguje. Jezdí jich velmi málo a když už se nějaký objeví, je to v tu nejnevhodnější chvíli.“ Podle architektky Evy Le Peutrec je za úspěchem 1 % nadání a 99 % tvrdé práce. A co štěstí? To je prý součástí té dřiny (a ochoty chytit ho za pačesy, chce se dodat). Jak je možné, že tuhle křehkou nakrátko ostříhanou dámu s hlubokýma očima u nás zná tak málo lidí? Pochází z Nové Paky a staví po světě mrakodrapy.
Třetí nejlepší česká architektka svým vystoupením uzavřela několikahodinovou konferenci, která se hlásí k celosvětovému hnutí TEDx. Zároveň se připojila k další bezmála stovce měst v čele s Monterey, ve kterých se v tentýž den sešly „ženy pro ženy a o ženách“. Alespoň v Praze to stálo za to.

Říkali jsme si s kamarádem s odstupem tří dnů, že se nám v pátek tak nějak mimochodem ukázalo, čím vším se zabývají naše něžné souputnice v 21. století, co je jejich životními tématy. Porody, děti, plnění snů, rakovina, podnikání, technologie, věda, hudba. A sebevědomí. To slovo zaznělo z pódia několikrát. „Základem je sebevědomí.“ „Češky jsou šikovné a chytré, ale mají malé sebevědomí.“ „Bylo to těžké, ale pomohlo mi sebevědomí.“ Jsem velmi citlivý na projevy pýchy, ale v pátek žádná z vystupujících nepřestřelila; když se hrdost snoubí s pokorou a skromností (a s laskavostí a se smyslem pro humor), není na sebevědomí nic špatného. Neváhám si tipnout, že jeho letošní pražská přehlídka by se líbila jak mé nebožce babičce, tak možná i vzpomínané Elišce Krásnohorské.

Jaké jsou tedy ženy okolo nás? „Každá jsme jiná,“ krásně vysvětlila spisovatelka, učitelka a dula Lila Khousnoutdinova. A jak je vidím já po mnoha hodinách sledování příprav a po celém večeru neviditelného proplouvání mezi organizátorkami, řečnicemi i publikem?

Žena 21. století nepotřebuje boty na podpatku. Pokud je má, umí v nich chodit – a dokáže je ve vhodnou chvíli odkopnout a zůstat bosa.

Žena 21. století už si pomalu na nic nemusí hrát. Je tím, čím je – umí být podnikatelkou, dobrou mámou – i programátorkou mobilních aplikací pro Android. Umí si vybrat, a nestydět se za svůj výběr.

Žena 21. století se nestydí mluvit o svých i cizích reprodukčních orgánech a bere je vážně (a někdy i do ruky). Jde o život, jde o zdraví. Stud nám nepomůže. Kateřina Vacková posunula hranice odvážného ruměnce o pěkných pár kroků dál. A jen tak mimochodem tím zachraňuje životy.

Žena 21. století pořád ještě umí překvapit, když předvede bravurní práci s technikou v dimenzi, která už nedává prostor pro nějaké genderové srovnávání. Akrobatická pilotka Radka Máchová mi způsobila regulérní závrať v Lucerně.

Žena 21. století si váží svého muže a podporu nejen žádá, ale i dává. Třeba po mnoho dlouhých let. Dovede přiznat, že byla 10 let na mateřské, dovede dobře vychovat čtyři syny a pak zase po čase rozjet velký projekt obrácený mimo rodinu – jako řeba Rostya Gordon-Smith.

Reklama

Žena 21. století se nebojí velkého světa. Umí o něm snít, neztratí se, dokáže se v něm prosadit. Když ji jednou vyhodí vzpurná podnikatelská kobylka ze sedla, příště ji zkrotí a v dostihu doběhne jako první. Kdo nevěří, ať běží k Magdaléně Zemanové do Lucerny pro elpíčka.

Žena 21. století umí být upřímně v úzkých. Z vystoupení Lenky Bártové šel člověku chvílemi mráz po zádech, chvílemi jsme se smáli. Povídání o obyčejné mámě i ambiciózní „kabelkové dámičce“, které v životě nevyšlo to zásadní, když se jí narodila dcera s postižením – příběh plný opravdovosti, za který by si byla zasloužila potlesk ve stoje.

Žena 21. století pořád láme srdce mužům. Umí si ve vhodnou chvíli nechat odnést kufr do patra. Umí se nečekaně převléknout podruhé za večer a vyrazit tak leckomu dech. A pak si v šatech lehne na pódiu na záda.

Žena 21. století překvapuje. Sebepřipravenější profíky z produkce zaskočí náušnicemi z pravých perel (nasazenými po generálce), jejichž cinkání pak provází celou její krasojízdu.

Žena 21. století se pořád ještě někdy domnívá, že ženy jsou empatičtější než muži. 😉

Žena 21. století obětavě pomůže svému milému, ale i kamarádovi, tahat těžké bedny po schodech. Nenechá se zahanbit. Možná i trochu zahanbí.

Žena 21. století už neví, že jen ona sama může nabízet tykání a přitom ji udivuje, že jí někteří muži vykají.

Žena 21. století pořád ještě nedokáže nebo nechce přemluvit svého muže, aby s ní vyrazil na akci věnovanou ženským tématům. Z pěti set účastníků bylo můžu s bídou třicet.

Na večírku s několika stovkami chytrých krásek jsem (doufám narozdíl od nich) své sebevědomí moc nepovzbudil. Třeba ale časem i mně přijede ten můj autobus. Zatím mám za úkol starat se, aby skromná hrdost, radostná jistota a chuť pomáhat ostatním nescházely těm okolo mne, zejména mé ženě a dcerce. Budou-li je mít, na další kus 21. století se mohu jen těšit. Nejen já.

Další fotky od Natali Ya Photo zde:
https://www.flickr.com/photos/55443881@N06/sets/72157653379986098/

A od Lyndy Phan Thanh https://www.flickr.com/photos/study_for_attention/sets/72157653854616006