Vařil jsem si vodu na čaj v kuchyňce, kterou na patře „coworkingového centra“ sdílíme s dalšími asi 80 kolegy. Byl všední den odpoledne, dřez byl plný hrnků od kávy, sklenic, příborů i misek se zbytky ranního müsli. Vedle dřezu stál plastový designový hrneček na matchu, krabička od níž byla pohozená v odkapávači mezi talířky (zvědavě jsem ji obracel a objevil cenovku: Kč 390,-). V odkapávači na ni bylo dost místa, moc umytého nádobí na sobě neměl. Zbytky luxusního zeleného práškového čaje se rozpouštěly v loužičkách okolo.
Jako leckde…
„Pardon,“ ozval se za mnou ženský hlas. Protáhla se kolem mne krásně vonící vrstevnice a hodila špinavou vidličku a lžíci do skleničky plné zahnědlého čehosi. Než jsem se otočil, byla pryč. Voda ve skleněné konvici stále ještě nevřela, když se volným krokem přiblížila elegantně oblečená padesátnice se dvěma hrnky od kávy v ruce. Usmál jsem se na ni a kus poodstoupil. „Aha, ono tu je nádobí,“ protáhla obličej. Na podpatku se otočila a sešla po schodech do nižšího patra. Asi odložit své hrnky někam, kde není nádobí.
Pustil jsem se do odmývání toho, čím byl naplněný malý dřez, a asi po sté jsem si četl, co je v kuchyňce napsáno nad vodovodní baterií:
Proč je skvělé umývat nádobí
- fakt to jde rychle
- spálíte 5000 kcal
- můžete se pochlubit mámě
- pomůžete svému zdraví
- uděláte hubolibou činnost
Impact HUB je sdílený pracovní prostor nové generace. Nabízí příjemné prostředí, ale hlavně solidní zázemí: k dispozici je rychlý internet, výkonná kvalitní tiskárna, systém pro komunikaci a vyhledávání potřebných kontaktů (grafici, právníci, programátoři). Dobře se tu pracuje – pohodlné židle, všude na dohled nějaká zeleň, moderní design a vysoké stropy, a k tomu atmosféra tiše bzučícího úlu, kde každý má nějaký svůj smysluplný úkol a pracuje ne něčem, co ho naplňuje. Pokud je v partě více, můžete si (kromě zasedaček) dlouhodobě pronajmout i menší kancelář. Už dlouho jsem denně nechodil na tak hezké místo.
Než voda vychladla dost pro zelený čaj, nádobí bylo umyté.
Žel zkušenosti z českých i mezinárodních škol i z větších či menších bank se v ničem neliší od zážitků z Impact HUBu. Co se špíny či odpadků týče, většina z nás má zřejmě v genech jasně zakódováno, že by je měl vyřešit „někdo jiný“. Když jsem dnes ráno viděl dělníka od kolotočů, jak stoje vedle odpadkového koše hází do řeky jakýsi zbytek od snídaně, řekl jsem si, že je to asi rezignovaný člověk, kterému už na ničem nezáleží. Podobně se ale chovali i britští učitelé v soukromé škole. Jednak kolegyně ze zoufalství nalepila na skříňku nad dřez roztomilý obrázek s nápisem „You mummy doesn’t work here!“. Pomáhalo to stejně málo jako sofistikovaný výčet výše. V Impact HUBu také nedřou žádní nedocenění primitivové: při vstupu visí krásná, ručně psaná cedule:
Entrepreneurs. Creatives. Techies. Rozhodně žádné socky.
Zřejmě tu je ve hře cosi silnějšího. Ale stejně je to přece i se zakládáním černých skládek. Jakmile někde vidíme špínu, zřejmě si řekneme: „Aha, tady špína je, tedy tu může být, tu je její místo. Tož já přidám tu svou.“ Možná jde dokonce o něco příbuzného teorii rozbitého okna – nedávno přišel e-mail, že v pokladničce, kam mohou všichni svobodně platit za zkonzumované jídlo a nápoje, pravidelně chybí zhruba polovina.
Pořád vnímám svět start-upů a jiných drobných podniků trochu karikovaně. Nevím, kolik z mých kolegů a spolusedících skutečně pracuje na nějaké revoluční mobilní aplikaci, která konečně učiní svět lepším místem pro život. Zatím však, jak jsem si o tom povídal s kamarádkou, která v HUBu už několik let pracuje, nikdo nevymyslel jiný recept na špinavé hrnky, než najmout a zaplatit „někoho, kdo se o to postará“. Až se příště potkáme, musím se jí zeptat, jestli mají stejné špatné zkušenosti i HUBy ve Švýcarsku, Švédsku, Šanghaji a jinde. Je, nebo není to jen kulturní záležitost?
Nedávno jsme to vyřešili s kolegyní docela příjemně: jednu pracovní miniporadu jsme udělali v kuchyňce. Pro dva ostřílené rodiče to není nic podivného – já jsem myl, ona utírala a probrali jsme při tom všechny potřebné věci. Je to sice trochu extravagantní způsob multitaskingu, ale funguje to.
A protože fenoménem „náš problém, cizí starost“ se bude zbývat i letošní TEDxPrague, budu se snažit hledat k tomu tématu nějakou vhodnou ilustraci (když už nemám řešení). Přijďte se taky podívat! Lístky už jsou k dostání.