Programu jsme letos věnovali veliké úsilí. Konkrétní scénář byl narýsovaný týden předem. Z ohledu na zdravotní stav a možnosti paní Lustigové na poslední chvíli měníme pořadí řečníků (a dobře jsme udělali, zdá se s odstupem).
Produkci programu jsme zkoušeli od pátečního oběda, večer i s řečníky. Zapojeno mělo být sedm až devět lidí, chvílemi i více: osvětlovač Václav, zvukař Milan, technik projekce Dušan, technik/režisér streamu Pepa, dole David a Honza s mikrofony, dvě tlumočnice. Pro srbského pekaře ještě tlumočník ze srbštiny a rychlopísařka. Pro jedno z kulturních vystoupení ještě asistentka režie. A já, zodpovědný za celou produkci, jediný, kdo znal celý program, všechny prezentace. Achillova pata? Jistě. Chyba.
Celý čtvrtek jsme vyndavali z prezentací videoklipy, protože víte, co udělá 8 MB videoklip spojený s 20 MB obrázků v PowerPointu? 480 MB PPT. Veliké riziko selhání. Amy měla prezentaci 1,2 GB s pěti videi. A tak nám měla pomoci ÁJA, profesionální krabička, ze které půjdou vyladěné videoklipy do streamu a zároveň do projekce na plátno. Myslím, že po republice jich je jen několik málo kusů.
Někteří řečníci samozřejmě přišli s flashkou a s úpravami do prezentací až v den konání. Poslat je do háje by jistě kvalitu jejich vystoupení nezlepšilo, co myslíte? A tak děláme co můžeme, a těšíme se, že to všechno bude ku prospěchu celku.
Ráno mírný zmatek, ale všichni se těšíme. Pak přijdou kluci: Same, pusť tam odpočet času, že za 18 minut začínáme. OK. Jedem…
A v tu chvíli začně šílený zmatek. Co je? Shořela Ája. To znamená, že nic, co jsme před tím dva dny ladili, neplatí. Domluvené role, postupy, načasování. Musíme přesunout videa na jeden z laptopů, během projekce ručně střídat na jednom stroji powerpoint a media player. Všechno ve správný čas. Čtyři ruce skoro málo.
Tep 250/min, ještě že mám ručník, vážu si ho kolem hlavy. Ať se nerozskočí. Zbývají poslední vteřiny. Odložit začátek jako vloni? Roznesou nás na kopytech, minimálně na sociálních sitích. Ne. Chlapi, jedem. Začínáme za 0:00. Improvizovaně pouštíme úvodní klipy, nastupuje pan Horáček. Nevnímám. Ze čtyř ještě včera cizích lidí se stává intimní sehraný tým, ztracený v čase a prostoru. Musíme to zvládnout. Dušan má ruce na ovládání projektorů, bude zmrazovat obraz ve chvílích, kdy já budu na cizím notebooku přehazovat mezi prezentací a videem a zase zpátky. Dvacet prstů na prostoru 6 krychlových decimetrů. Než jsme se uklidnili, sehráli a vyladili si intuitivní komunikaci, chvíli to trvalo. Odnesla to Amy, která přednášela před lidmi podruhé v životě a není suverén zvyklý improvizovat, případně říct si do režie o ukázku. I tak byla skvělá, jedna z nejlepších.
Po zbytek dne jsme jeli ve stejnému duchu, jen tep se pomalu snížil a začal jsem si to i užívat. V půli odpoledne prohlásil Vašek (osvětlovač): „Tak já už pomalu chápu, co to ten TEDx je. A přišel jsem tomu na chuť.“ Well done!
Tož tak. Nemohli jste to tušit, když jsme Vám to neprozradili. Že to ráno vypadalo, že jedeme na drogách? Ne přátelé, jen jsme si s klukama sáhli hodně daleko za hranice představitelného. Díky Dušane, díky Vašku, díky Milane. Poslal jsem šéfům do AVmedia velikou pochvalu. (Ještě ve VisualUnity pochválím Pepu a Dana). Ať vědí, jací jste kabrňáci.
A je mi líto, že jsme to nakonec nesdíleli přímo na místě s publikem. Věřím, že byste nás pochopili. Proč si hrát na suverénní profíky? Děláme to z nadšení, s plným nasazením, obyčejní dobrovolní blázni pro neobyčejné posluchače.
Ale proč?
Uspořádali jsme další konferenci TEDxPrague. O tom, jaká byla v detailech, píše pěkně například Petr Němec zde na svém blogu. Proč jsme to udělali?
Chceme Vám něco nabídnout: přátelé, kupte si lístek na TEDx. Třeba do Bratislavy, Kroměříže, Znojma, Ostravy či Košic. Nebo někdy opět zase do Prahy. Nekupujete si tím dokonalou službu, stoprocentní servis ani pohodlí po celý den. Nekupujete si ani zážitek. Ten bychom Vám nedokázali zaručit byť za dvojnásobek. Nekupujete si inspiraci. Tu Vám nemůžeme garantovat ani za million.
