Výstavu Labyrint světla v bývalé kanalizační čistírně v Bubenči jsem pak obratem doporučil několika spolutatínkům a doma pak ještě zjistil, že kromě interaktivní výstavy jsme ještě mohli počkat do večera na další, živý program.
Všechny nás to odpoledne nabilo energií – magický prostor, jím inspirované instalace, a navrch kombinace slunného odpoledne s chladem vestoletém kanalizačním podzemí z červených cihel. Dorka i Elen spokojeně chrupaly v šátcích a má potřeba fotit ustoupila potřebě dívat se, dotýkat a poslouchat.
A teď k tomu byznysu. Výtvarník, básník a muzikant Petr Nikl a další jeho přátelé vzali věci za správný konec. O jejich výstavě jsem se dočetl v tramvaji, pozvání zaznělo z rozhlasu i z televize. Ale nejsilnější na tom není to, jak zvládají propagaci. Naopak: kouzlo výstavy spočívá v předčeném očekávání. Autorům se povedlo nezkoušet „co lidé chtějí", ani „co mi ještě projde", ale rovnou dokázali zahrát na strunu „co potřebujeme".
Přímo jako do skládačky mi ten dojem zapadl o dva dny později do odstavce Štefana Švece, který v Britských listech píše: Poezie žije v internetových diskusích, kde vzniká její úplně nový, kolektivní druh. Poezie je k dočtení na blozích, pokud víte, které číst. Poezie visí v metru a sprejeři jí znečišťují zdi. Poezie je v písňových textech kvalitních kapel a písničkářů.To je poezie, která má živé a mohutné publikum.
Opět pohledem poptávky a nabídky, když už mi ho paní pokladní naočkovala: co poezie nabízí? Dokud jsme se vraceli domů fyzicky unavení a se špinavýma rukama, nejraději jsme hledali usebrání v tichu, soustředění, zabořeni v křesle nad stránkami, se skleničkou vína po ruce. Když musím celý den sedět, číst a těžce se koncentrovat, nadchne mne poezie v úplně jiné formě: ta, která mi osvěží sluch, hmat, dostane se mi na kůži, pojme mne do sebe (jako píseň nebo vůně katakomb). Princip údivu, překvapení, jiných světů, otevírání významů a potkávání paradoxů je zachován. Komu by se stýskalo po slovech a neštítí si internet, nechť se nechá pozvat do hry: Words at Play.
Štefan Švec dále píše: Poezie neumírá, je skoro všude. Kromě sbírek domácích básníků.
A dodávám – poezie teď do července žije, dýchá a kvete v kanalizační čistírně.