Světe div se, za dva dny přišel email od pořadatelů z TUESDAY Business Network: nabídli mi jako českému překladateli TEDu rezervaci místa na vyprodané akci a účast za poloviční vstupné (to naštěstí nalákalo i jiné překladatele). Když jsem s díky a s úsměvem odmítal, netušil jsem, že v posledním týdnu se cena stejně ještě vyšplhá, takže díky kuráži jsem to nakonec tak jako tak zvládl za polovic.
V zápětí přišel mail od TEDu, že mi asi někdo poslal spam přes jejich stránky a že se za to omlouvají. Tak jsem podruhé s díky odmítl, tentokrát omluvu. Pak už jsem se jen těšil a nakonec se mi zdá, že za cenu tří lahví vína to skutečně stálo.
Jak se na TED sluší a patří, tematické rozpětí čtyř osmnáctiminutových vystoupení bylo veliké. Designer (opravdu už se ani v češtině neříká návrhář?) a pedagog Rony Plesl mluvil o duši designu a umění takřka nesměle. Když se přemohl a rozehřál a – ač nerad – utrousil pár slov o vlastní práci, zazářilo z něj krásné nadšení, které vzápětí komentoval citátem z Picassa: „já nehledám, já nacházím“. A jen tak mimochodem, jeho rozmanité whiskovky jsou zdrženlivé, ale skutečně geniální.
Josef Šlerka, muž mnoha protikladů, stihl v patnácti minutách strhujícím způsobem promítnout pětatřiceti snímkovou prezentaci, čímž sám sebe překvapil. Jím představená teze o tom, že internet se nám pod rukama mění z pavučiny v mraveniště a začíná v něm vznikat cosi jako kolektivní paměť, inteligence – ne-li dokonce vědomí – má spoustu opodstatnění. Pointa: neexistuje šum, klíčovým úkolem je naučit se správně ptát.
Ředitelka českého UNICEFU Pavla Gomba nemusela nic než převyprávět několik vlastních nesourodých zážitků. Trochu jsem se obával srdceryvného marketingového hraní na city. Chyba lávky. Místo toho z ní byla cítit obyčejná, věcná radost ze smysluplného jednání. A jednoduché, dobře zapamatovatelné pointy pro každodenní život třeba v šedé, zasmozené Praze.
Cyklista a několikanásobný zlatý paralympionik Jiří Ježek, se i se svým hendikempem může směle postavit profesionálním sportovcům. Velice inspirující je pohled na paralympijský sport nikoli jako na soucitnou pomoc chudákům, ale jako na velikou šanci a vlastně – frajeřinu.
Na co bych se rád těšil příště? Asi na trochu vědy, medicíny, technologie. A také, ač mám štěstí v lásce, v tombole bych přece něco vyhrát mohl (on totiž program ještě pokračoval dále organizovaně i volně, ale to je sice důležitá, ale už trochu jiná kapitola).