Později u nás byla na návštěvě bývalá kolegyně – po nějaké chvíli milého povídání, když se z fňukajícího kojence řádným přitulením stal zase uzlíček blaha, prohlásila jakoby nic: „Jo vy ji takhle rozmazlujete?“. V tu chvíli vyprchala z mé ženy veškerá srdečnost, jakkoli do té doby celkem opravdová. Ohradila se velmi ostře a za chvíli jsme se loučili. Od té doby se ta kamarádka (navzdory všemu zvaní) k nám už nějak nehrnula.
Co to je za strašného bubáka, že se ho všichni tak bojí? Více než černého kašle, bojí se maminky, že budou mít „rozmazleného fracka“. Nebo alespoň, že to o něm někdo řekne. Co znamená ta rozmazlenost, že před ní na jednu stranu staré ženské usilovně varují a na druhou stranu mladé mámy dokáže vytočit do nepříčetnosti jen pouhá zmínka? Nic jiného takto silného jsem v rodičovství za poslední tři roky neobjevil. Nezažil jsem například, že by některá starší osoba řekla: „Maminko, vy jste na to svoje pětitýdenní miminko nějaká drsná, pozor, ať vám z něj nevyroste nevyrovnaný násilník nebo dálniční pirát!“
Jelikož jsem se v poslední době nevyhnul kontaktu s mnoha dalšími dětmi, začal jsem je pozorovat a hledat známky „rozmazlenosti“ nebo alespoň zmínky o ní. Abych věděl, čeho že se to mám bát. Když se dívám okolo na děti kolem dvou let, vidím určité nepěkné věci: trucování, agresivitu, nimrání se v jídle, odmlouvání, vybíravost. Nic z toho však nedokážu dát do přímé souvislosti s tím, že by jako malé miminko byl daný jedinec něžně utěšován tehdy, když plakal.
Jistě, k utěšování kojence v náručí by se dala celkem pitomě přirovnat situace, kdy dítě pláče, že chce lízátko, a nedá pokoj, dokud ho nedostane. Říkám, že je to přirovnání pitomé: potřebuje batole lízátko? Ne. Nikdy, pokud nemá za úkol lákat vosy. Potřebuje kojenec lásku, bezpečí, teplo? Kupodivu ano. Skoro pořád. Maslowova pyramida potřeb není tak nový a z prstu vycucaný objev (brzy jí bude 70 let), aby ji člověk mohl jen tak zahodit.
Stačí si položit pár základních otázek: proč několikatýdenní miminko pláče? Nechci to bagatelizovat, sami jsme doma zažili zoufalství a bezmoc. Ale všechny odpovědi se dělí podle jediné základní osy: buď je miminko od přírody dobré a jeho pláč tedy signalizuje, že mu něco důležitého chybí. Nebo je miminko stejně špatné jako my – už ve věku, kdy ještě nepoznává členy rodiny, se snaží neopodstatněně a neoprávněně vydírat, aby dostalo něco, co nepotřebuje a na co nemá nárok. Při první variantě musíme jako rodiče zapojit všechen um a trochu se snažit. Při té druhé dítě odsuzujeme jako rozmazlené a už to není naše věc. K čemu se spíše přikláníte?
Rozmazlený je podle mne člověk, který považuje za běžné něco, co vůbec není samozřejmé – a nevybíravě to vymáhá. Například Řek, který se hádá s otcem, čím autem pojedou 200 metrů do hospody. Anglická kolegyně, která se na poradě vztekala, že nechala na okně špinavý hrníček od kakaa a ani po týdnu ho nikdo neodnesl a neumyl. Parťačka na vodě, která radši nebude jíst, když vidí, jak nechutně tence mažeme paštiku na chleba, abychom se podělili všichni z omezeného rozpočtu. Kdokoli, kdo se radši nemyje, pokud není k dispozici teplá sprcha. A nebo kdokoli z nás Středoevropanů, komu nepřijde divné, že splachuje každé ráno trochu moči deseti litry pitné vody, zatímco pro třetinu lidstva je vzácností byť i jen na pití? Všechno je jen otázkou standardu. Je rozmazlená moje žena, když mě chce mít alespoň pět večerů v týdnu doma – nebo chlapi kolegové, kteří doma o péči o děti ani nezavadí, jak je měsíc dlouhý?
Další možný lapsus je v úvaze, že „pohodové děti“ – takové ty vysněné, samostatné, co od rodičů nic moc nepotřebují – jsou zejména výsledkem důmyslně drsné výchovy. Nebo vůbec nějaké výchovy, ale dejme tomu, že nějaký vliv výchova má. Když se vrátím ke své babičce a jejím mnohočetným výchovným úspěchům, vybaví se mi životní příběhy jejích dcer. Leccos smutného z nich by se dalo odvodit právě od „studeného chovu“ (jakkoli je moje babička obdivuhodný člověk, kterému za mnohé vděčím). Každý z nás se přece považuje za dobře vychovaného, pohodového člověka. Jak jinak by byl možné dobře vychovat děti, než tak, jak vychovali mne? Život se se mnou nepáral, tož já se s dětmi taky mazat nebudu.
Poslední, co mi vrtá hlavou, je samotné slovo „rozmazlenost“. Určitě by stálo za to zjistit, kdy v historii se začalo používat. Jako by se na mazlení svádělo vše špatné. Nebo že by samo mazlení bylo špatné? A když už jsme u hrátek se slovy: co je na druhé straně rozmazlenosti, v opačném extrému? Není-li vaše dítě roz-mazlené, je roz-bité? A kdyby ano – proč se o tom nemluví? Proč nikdo nad miminkem varovně nemluví o pozdějších frustracích, úzkostech, depresích?
A tak ve stejném duchu všem, kteří se pozastavují nad tím, že nosíme (nadmíru spokojené) děti v šátcích na břiše, odpovídáme: chceme je mít vy-chované, tak je chováme. Chcete vy mít svoje děti vy-křičené, vy-strašené, nebo jaké?
