Reklama
 
Blog | Samuel Titěra

Hledání lidského hlasu II. – pochyby

Nadchl jsem se pro dvě knihy. Hledám sám pro sebe cestu, jak jim pomoci na svět v češtině. Začalo to hledáním "lidského hlasu" na straně nakladatelů. Pomalu začíná být aktuálnější hledání "lidského hlasu" ve výsledném českém textu. Zatím nejtěžší mi přijde překládat klíčové metafory, které celý koncept drží pohromadě. Trpělivost přináší růže, ale když potkávám tolik lidí, kteří by si všichni měli přečíst jednu knihu, tězko čekat. Pustil jsem se do přelkládání a je to jako čistá voda ve studánce po prašném dni. Měl jsem v posledních měsících příliš mnoho práce s marketingovými bláboly. Nepěkná řehole – angličtina zjevně snese víc než čeština.

Další prašnou cestou byla snaha prokousat se knihou jinak skvělého autora Presentation Zen – celá kniha o stručnosti a jadrnosti je po textové stránce ze tří čtvrtin jen prázdným opakováním trivialit (koneckonců, autor je profesorem marketingu). Navíc trivialit do češtiny ne zrovna obratně převedených. Nebo už jsem poslední, komu vadí v psaném textu „víc jak“?

A teď tyhle krásné knihy. Možná za to nikdy nic nedostanu a někdo jiný ano, ale ten text za to stojí. Čekáni si při tom krátím telefonováním se zkušenějšími přáteli. A dostávám se k jádru věci. Práva na knihu (licence k cizojazyčnému vydání) vyjdou na 1 až 3 tisíce euro, není-li to bestseller. Tak počítám. Pokud by mi někdo půjčil půl milionu a mě se povedlo během 5 let udat 3000 výtisků (což na české poměry je málem bestseller), dokázal bych za těch pět let vrátit kolem milionu. Ale také to znamená, že pořídit licenci z vlastní kapsy a překládat do šuplíku by bylo… bláznivé?

Moc rád jsem slyšel jednu kamarádku ze studentských let; pracuje napůl v nakladatelství a napůl v iniciativě Auto*Mat. Ta mi konečně dala odpověď na to marné čekání – velká zahraniční nakladatelství mají u nás své „agenty“. A přes ně lze získat více informací. Mám se jim zkusit ozvat? Že bych konečně nalezl lidský hlas?
— Noo, možná bys jen předčasně upozornil na zajímavou knihu a oni by ji šli nabízet někomu jinému…
Žertuju o tom, že budu dva měsíce v kuse překládat do šuplíku a pak půjdu hledat někoho, kdo mi zaplatí alespoň stovku za hodinu.
— Blázníš? Tolik ani náhodou.
Aha. Tak je jasné, proč byl ten překlad Garra Reynoldse tak mizerný – kdo tu práci dělal, nevážil si jazyka. Možná právě proto, že si ještě – jsa nezkušený – nedostatečně vážil sám sebe.

Reklama

A pak jsem dostal email od ředitele nakladatelství – „dívají se na to při přípravě edičního plánu“. Tak vida. Budu čekat a pracovat na ukázkové kapitole. Teď už mám jednu knihu skoro v suchu. Co bude s pěti sty stránek té druhé? Vytipoval jsem si velké nakladatele, kteří by mohli mít prostředky na investici do bestselleru. Mám je oslovit najednou, nebo postupně? Nebo si mám přece jen od agentky předem zjistit, jestli už to někdo nekoupil, a pak oslovit přímo jej?
Poslední pochyby jsou trochu delikátní: můžu si jako muž dovolit překládat autobiografii ženy? Mám na to dostatek empatie? A na druhou stranu: nebylo by to krásné dostat se aleapoň u jedné knihy tak daleko, že bych se přes ty tisíce mil a řadu prostředníků konečně dostal k alespoň jednomu autorovi a mohl s ním jeho text diskutovat? Nedělám to v skrytu vlastně jenom kvůli tomu?