Sbalit si jen to nejnutnější do míst bez mobilního signálu bylo snadné, domluvit se na spolujízdě ještě snadnější. Když jsme v podvečer dorazili na místo, Standa Pokorný se synem Alešem už skládali stoly a nosili dřevo. Okna veliké útulné místnosti proměněné na dílnu zářila do šera a v krbových kamnech už bylo zatopeno. Pamatuju se, jak jsem neodolal, bral smetanově bílá lipová polena do rukou, hladil je a čichal k nim. Ta euforie se dá srovnat asi jen s momentem, kdy potkáte na ulici svou první lásku, a ona nejen, že je stále tak krásná jako tehdy, ale pozná vás a vesele pozdraví.
Šli jsme si říct do kuchyně o nějakou práci a hned jsme dostali za úkol zamést ve veliké jídelně, rozdat polštáře do kruhu na zem a doprostřed rozprostřít rohože na večeři. Překvapily mě vlastní myšlenky, které místo údivu nad tím, že budeme jíst na zemi, rovnou křičely „ano, ano!“. Při opulentní večeři o několika chodech v mnoha variantách – ovšem plně bez masa – jsem si začal všímat zářících očí. Ti lidé okolo byli velice různí, kluci o polovinu mladší než já, vrstevníci, muži i ženy zralého věku. Ale skoro všichni měli ve tvářích něco neodolatelného. Jestli si to přivezli s sebou, nebo se to rozsvítilo až se vstupem do domu, netuším.
Řezbářský kurz
Po večeři jsme se sešli v dílně u kamen. Po stěnách visela spousta fotek dřevěných zvířat, abstraktních plastik, postav a reliéfů. Na dlouhém provázku se přes celou místnost táhl rozvěšený herbář složený z asi pětatřiceti listů. Některé jsem poznal na první pohled, některé mě zarazily. Na jednom stole byly rozložené špalíky různých dřev, druhý zabíraly africké masky, sošky, dýmka, podivně tvarovaná podpěrka a kdovíco ještě. A tak jsme do toho postupně vpluli – začali jsme poznáváním, kterému listu patří které dřevo, povídáním o stromech, dřevě, jeho vlastnostech a použití. Zůstával jsem u vytržení a možná jsem v tom nadšení byl i trochu protivný; zjistil jsem, kolik mne toho kdysi můj vlastní táta o dřevě naučil (díky tatínku). A zároveň, kolik toho ještě nevím a nepoznám.
Přitom neustále přemýšlím, proč jsem tady a proč jsou tu i ostatní. O něčem z toho už jsme si povídali cestou sem v autě. Někteří přijeli společně v páru: syn s otcem, matka se synem. Někdo zná pořadatele a lektory z akcí Prázdninové školy Lipnice. Pár lidí, včetně mě, dostalo (nebo si dalo) kurz jako dárek. Všichni se ale zjevně přijeli něco naučit, dotknout se rukama hmoty, poprat se s vlastními představami a jejich uváděním do reality, zažít dřinu, a hlavně: zakusit činnost přímo a neoddělitelně spojenou s výsledkem. V sobotu ráno se to všechno zhmotnilo. A je toho na člověka najednou skoro moc.
Jako první přichází na řadu učňovské dílo: kulatý okřín z připraveného polotovaru. Začne se ozývat první nesmělé ťukání paliček, lítají hobliny. Dláta jsou ostrá tak, že by při jejich pádu ze stolu snadno přišel k úhoně i celý prst. Od paličky za chvíli děsně bolí ruka, než mi trpělivý mistr ukáže, jak s ní mávat vpodstatě bez pohybu paže, jen jemným švihem zápěstí. Miska se klube celkem rychle, a pomalu přichází na řadu první okamžik euforie.
Zkouška teprve přijde
Po obědě nezačneme hned řezat. Společné jídlo proběhlo za nadšeného povídání opět v sedě v kruhu na zemi (a dávají si opatrně i někteří, které včera odradilo, že v tom není maso). Poté je potřeba vlastními silami umýt nádobí a zásobit všechna kamna dostatečnou hromadou paliva. Při práci se zase hezky povídá, mám divný pocit, jako bych se s některými lidmi znal už léta.
Pak ale nastává druhá, těžší část kurzu. Máme si každý vybrat a nakreslit, co budeme tvořit. A tady se ukazuje první úskalí: co vlastně chci? Jsem schopen to nakreslit? Jsem schopen pak udělat to, co nakreslím? Samozřejmě bych ze všeho nejvíc chtěl stvořit postavu krásné ženy. Ale tu neumím ani nakreslit. Standa říká, že je vlastně možné, že někdo se s hmotou porovná líp než s dvourozměrným obrázkem… Nakonec obracím poleno v rukou sem a tam a přemýšlím, jestli mě ono samo k něčemu neponoukne. A ejhle, po skoro hodině čmárání tužkou na kus papíru, ohmatávání kusu dřeva a prohlížení obrázků se začne rodit nápad. Překreslím si skicu na kus lipového špalku a beru zase do ruky dláto.
První bitvu se sebou samým jsem vyhrál a hned mě čeká další: kde začít? Co mohu odseknout tak, aby mi to za chvíli nechybělo? Jak velkým dlátem se mám do toho pustit? Rovným, půlkulatým? Honí se mi hlavou myšlenky, které v ní nikdy nebyly ani na návštěvě. Opatrně se pouštím do práce a děsím se chvíle, kdy odseknu poslední kousek náčrtku. Udržím v hlavě představu, která mě povede, i když budu mít před sebou už jen čistý kus dřeva na půl cesty k jakémusi výsledku? Pomalu se posouvám kupředu a hodiny běží.
Firma otec a syn
Standa Pokorný je opravdový mistr řezbář, ač původem stavař. Svou profesi pověsil na hřebík začátkem devadesátých let a od té doby se živí s dlátem (nebo motorovou pilou či rýčem) v ruce. Kromě konkrétních děl na soukromou zakázku – od nábytkové řezby, přes kolorovaného Pepka Námořníka až po půvabné plastiky zvířat i lidí – pracuje občas i na velikých projektech, jako jsou parkové sochy nebo dočasné výstavy v plenéru vytvářené na místě ze dřeva, ledu či písku. Září z něj laskavost, v očích má pořád jakési důstojné čtveráctví. Chodí okolo nás, chválí, poradí s úhlem úderu nebo výběrem nástroje, občas se neudrží a sám vám vezme dláto z ruky a předvede potřebné.
Aleš je se svým tátou dokonale sehraný. Nenuceně se na něj odvolává ve složitějších teoretických věcech. Stejně jako on nám radí a pomáhá, usměrňuje příliš nerealistické plány. Původním vzděláním je geolog a lékař a teď se živí jako konzultant, ale Standa o něm s úctou tvrdí, že pokud sám vezme dláto do ruky, dokáže také moc pěkné věci. Skoro si myslím, že to byl Aleš, kdo vymyslel, že když přijedou na kurz dva rodinní příslušníci, platí jen jednou. Dostávám ohromnou chuť se takhle u hoblice někdy potkat s tátou. A začíná se mi stýskat po vlastních dětech. Jako by se najednou zvedala z krajiny mlha.
Na co si kdo troufne?
K večeru už se skoro všichni blížíme k cílové rovince. Je domluveno, že ťukat budeme maximálně do deseti, aby pak mohl kdo chce odpadnout a jít spát. Řezbařina je pěkně namáhavá, člověk hodiny prostojí a rukama mu proteče spousta síly. Přitom sleduju zvláštní rozdíly mezi lidmi: někdo si jako své druhé dílo nakreslil abstraktní tvar typu „sloupek ke knihovně“, někdo se pouští do předem navrhované masky, někomu to nedá a vymyslí něco originálního.
Jeden rozdíl je ale velice výrazný. Někteří lidé mají krásnou kuráž k zápasu s hmotou. Popadnou největší špalek a jmou se z něj vysekávat buvola, obří rybu nebo kachnu. Pracují velkým dlátem, občas si k práci vyskočí na stůl nebo si obrobek vezmou na zem. A jsou to kluci i holky. Trošku mě jejich odvaha děsí. Sám mám úplně opačný přístup, těší mě složitosti, peru se se dřevem na výčnělcích, v různých zákoutích a štěrbinách, které hrozí při neopatrném úderu zničit celé dílo. Poslední hodiny strávím s malým dlátkem a výrobkem na klíně. Nějak si nedokážu představit, že bych se někdy pustil motorovkou do dubového kmene. Je na těch rozdílných přístupech něco obecného?
Dar na cestu
Co si pak v neděli po společném uklízení vlastně odvážíme? Bolavé ruce, dva tři kousky opracovaného lipového dřeva, kterému jsme věnovali několik hodin soustředěné fyzické námahy a které budeme ještě dlouho po návratu chodit bezděčně hladit a brát do dlaní. Úsměvy a stisky rukou, které platí nějak víc než jindy (protože obě ruce držely dláto a paličku a jsou od nich trochu hrubé a krásné). Zážitek bezprostředního vztahu mezi úsilím a výsledkem a vědomí, že jsme každý jiný a jinak nadaný, ale cíle jsme nakonec dosáhli všichni. A tisíc drobností, které v Osinalicích visí ve vzduchu a přitom člověka zavlažují jak déšť vyprahlou krajinu.
Protože člověk někdy prahne po jistotě, vrátil jsem se na Dřevomor po roce zas. A překvapeně jsem vstoupil do stejné řeky, opět mi rány paličkou a mozoly na dlaních uzdravily šrámy posbírané na poradách, v „openspacech“ a u e-mailu. Když jsem sledoval rodiny, které přijely celé, aby máma řezala a táta se staral o tři děti, když jsem viděl, jak otec se otec synem radují jeden z druhého, došlo mi, že to jde. Že už nemusím brát za standard hrubé nadávání na svět, kolegy, manželky i děti. Že jsou stále místa, kde je dobře, a člověk se z nich domů vrátí o něco zdravější.
