Konference TEDx jsou menšími nezávislými sestřičkami fascinujícího světového TED.com, který se koná dvakrát do roka – jednou v Kalifornii, jednou v Británii. Motivem celého hnutí jsou „myšlenky hodné šíření“ a na konferencích vystupují mladí lidé i profesionálové z nejrůznějších oborů – od pracovníků neziskových organizací, přes technologické mágy až pro umělce a designéry. Všechna vystoupení jsou veřejně přístupná na webu, počet přednášek přesahuje 20 000 a některé příspěvky shlédlo několik milionů lidí.
Můj nejsilnější dojem s odstupem je asi tento: v jednoduchosti je síla. Slovy mladičkých organizátorů – šlo jim zejména o to prozkoumat, „ako urobiť veĺa muziky za málo peňazí“. Moderátor (mimochodem kamarád organizátorů, domluvený chvíli předem, vtipný, konzistentní a nad věcí) citoval skóre typické pro podobné akce: 60 % nevyšlo, 50 % vyšlo. Dohromady je tedy potřeba udělat víc než všechno. A k tomu se zdá, že čím míň profesionality, tím lépe funguje sdílná a živá atmosféra. Za celý den jsem si nevšiml, že by si někdo na něco „jen hrál“.
Hraní ovšem nechybělo: v pauzách preludoval v předsálí nevidomý klavírista a díky té kráse se mi ani nechtělo jít zkoumat lákadla v režii studentů technické univerzity. Spíš jsem využil toho nejlepšího, co může TEDx nabídnout: jít si přímo promluvit s řečníky. Jakkoli nerad oslovuji cizí lidi, v tomhle kontextu je to geniálně jednoduché – stačí poděkovat za inspiraci a kontakt je navázán. Díky velikosti akce (100 účastníků, 14 řečníků) je celkem snadné si skutečně osobně popovídat se všemi, se kterými to člověka láká. Na větší akci by to jaksi ani technicky nebylo možné. Přes povídání s řečníky se člověk pěkně nenuceně může dát do hovoru i s ostatními účastníky, které by jinak těžko oslovoval „jen tak“.
Během dne jsem si několikrát vzpomněl na debaty, které jsme vedli po ukončení letošního pražského TEDxu. Slávek zmínil na blogu, že si přišel „už nějak starý“, protože ho v podstatě neoslovilo nic nového. Co do věku, patřil jsem mezi účastníky do horní poloviny. Zas tak mnoho nového opravdu nezaznělo, ale o to víc jsem si mohl uživat rozmanité způsoby, kterými jednotliví řečníci své příspěvky podávali. Sledovat tok energie. K tomu se ještě dostanu dále. Vyloženě překvapivé byly drobnosti: někteří středoškoláci strčí do kapsy i kovaného akademika. Stačí zápal pro věc a vědomí, že čím míň toho promítnu na plátno, tím víc prostoru zbude pro mne a pro to, co se snažím sdělit.
Vladimír Burjan je slovenským souputníkem Ondřeje Šteffla. Stejně jako on před dvěma lety v Praze, mluvil o budoucnosti vzdělávání v porovnání s budoucností školy. Nejhezčí mi přišlo odhalení dost bolavého principu: klasická škola je jako rotoped (nebo jiný posilovací přístroj). Děláme něco nudného, únavného a nesmyslného – jen proto, že nám někdo namluvil, že to snad bude mít pozitivní vedlejší účinky. Z porovnání s konceptem, který stále vládne výuce češtiny, mi běhá mráz po zádech. S tím je potřeba něco udělat. Další zásadní myšlenkou pro mne byl citát z Davida Brookse: lidé se nejvíc učí od těch, které mají rádi.
Charismatická a energická Jana Babicová začala obecným úvodem o frustracích středoškoláka, který je pokusným králíkem nedomyšlených reforem. Brzy ale bylo jasné, že upřímně zosobňuje svou tezi: jednou z věcí, která může studenta výrazně posunout kupředu, je zapojení se do akademického debatování. Potěšilo mne, že se pak v kuloárech ozývaly stejné námitky, které jsem míval před lety při vlastním setkání s akademickou debatou: jak můžeš obhajovat (vylosovaný) názor, se kterým nesouhlasíš? Jana na to odpovídá, že nejvíc jí dává právě obhajoba něčeho, co jí není vlastní. Jednak ji to nutí důkladněji shánět a studovat podklady a informace, jednak je pak po těžkém tréninku mnohem snažší zasazovat se o věc, se kterou vnitřně souzní. Přiznala i (pro mne podstatnou) zajímavost: některé týmy si záměrně drží i slabší řečníky, kteří jsou na oplátku „mozkem“ skupiny. Tedy i ve dravém prostředí debatování je prostor pro Quiet.
Tudor Tarlev mluvil anglicky a snažil se o interakci s publikem. Nějak se mu ale nepodařilo být autentickým. Ze slibných zmínek (právě jsem zbankrotoval, na TEDx jsem šel od hranic pěšky) uhnul do jakéhosi virtuálního příběhu o studentovi, kterému je několik tisíc let… Na to, kolik na úvod zaznělo zobecňujících tezí, byly pozdější pokusy o zapojení publika („přidržte papírek před očima svého souseda“) příliš křečovité a nedotažené. K tomu stavění bariéry z papírových kostek mezi řečníkem a publikem, a energie proudem odtékala pryč. Zmínka o rakouském Dreamicon Valley zazněla trochu do prázdna. Jelikož znám sám sebe, přijde mi, že Tudor je ve vnitř hloubavý nesmělý intelektuál. Člověk, který ze všeho nejradši teoretizuje, ale zároveň ho fascinuje charisma některých spíkrů a jejich schopnost působit na dav. Přitom je sám jen „falešným extrovertem“, jak to pojmenovává Susan Cain právě ve zmiňované knize Quiet.
Tituly ověnčený a přitom na nich nelpící Jaromír Mikeš se nám pokusil přiblížit, co trápí vědu. Nechtěně však předával i metainformaci: nejsilnějším dojmem, který ve mně zanechal, byla urputná nutnost zavřít jedno oko a nevnímat zářící bílou obrazovku plnou textů, abych mohl poslouchat, co říká. I to trápí naši vědu. U zkušeného a fundovaného odborníka nepůsobí dobře obracení se k plátnu – jako by šlo o neustále ospravedlňování vlastního vystoupení těmi větami, které jsou na slidech. Přitom vlastní povídání bylo velice zajímavé, doprovozené například biblickou ukázkou vědy a aplikované technologie. Netřeba se ospravedlňovat.
Matúš Pošvanc hovořil o legalizaci drog, jak se na ni dívají, jeho slovy: „my – klasičtí liberálové“. Nevím, jestli je jazyková fascinace první osobou pro tuto filosofii nutná, ale nešlo si nevzpomenout na našeho současného hradního pána a jeho neustálé „já já já“. Na začátku zazářil na plátně jediný strohý snímek s tabulkou popisující základ liberalismu, kterým jsou vlastnictví a svobodná vůle. Jediným omezením cizí svobodné vůle je hranice mého vlastnictví. Každý měl možnost si všechno přečíst a nevzniklo tedy typické zahlcení množstvím informací. Pro mne ale nastalo zahlcení vlastními myšlenkami: takto hrubé zjednodušení vší etiky a ekonomie (tedy lidské povahy a motivace) je pro mne příliš provokativní. Periferním sluchem jsem pak vnímal celkem prosté argumenty o tom, že legalizace všech drog nemusí být tabu. Přitom mi ale v hlavě pořád vířilo: když jim na všechno stačí tyto dva pojmy, které přede mnou svítí, co je jimi přesně myšleno? Je můj život mým vlastnictvím? Je mravnost mých dětí mým vlastnictvím? Je jejich bezpečí a jejich zdárný psychický rozvoj mým vlastnictvím? Existuje něco jako společné vlastnictví (např. příroda ve Středohoří), na které nesmí nikdo sáhnout? A co svobodná vůle? Jak je definována, kdo ji má a kdo ne? Je svobodná i tehdy, když je nevědomky ovládána propagandou, nevzdělaností, omezeným rozhledem, neochotou přijímat cizí názory a k tomu reklamou?
Radim Smetka mluvil, také z pohledu liberalismu, o rovné dani. Promítl pěkné grafy, ale bylo jich moc, a rovnou nebylo jasné, jestli jsou jenom hezky namalované, nebo jestli opravdu vycházejí tak pěkně. Sám Radim řekl, že je to jen pro představu, je ty čáry nemusejí být tak úhledné (no to ale potom ten graf je – přiznaně – jen vycucaný z prstu, eh?). Na to, jak světoborně se liberalismus tváří, byly představené argumenty trochu na vodě. Navíc to bylo celé bez životního příběhu, trochu odtržené od reality, s příklady jak z učebnice. Zajímavé pro mne bylo dělení profesí na ty „postradatelné“, které nemohou zvedat ceny, a na ty ostatní, které mohou.
Když se Marián Repáň objevil na pódiu s kufrem, všichni zbystřili. Konečně něco fyzického, hmatatelného. Pak už stačilo zmínit, že ten kufr není jeho – ba dokonce, narozdíl od většiny z nás, on sám žádný kufr nemá. Z tohoto doteku reality už byl jen krůček k pointě: „založil jsem web, který umožňuje sdílení věcí, které potřebujeme jen občas“. Portál Odkomunity.sk rovnou vznikl i v české variantě. Osobně mi připomněl, v jak funkčních komunitách se pohybuju – běžně si navzájem půjčujeme vrtáky, hasáky, dokonce jsme s přáteli začali sdílet mrazák. Horší je to s autem. Odhodlat se k pořízení sdíleného MPV mi asi bude ještě chvíli trvat – a přitom by to bylo tak lákavé, nemuset se dívat, jak vám půl milionu stojí většinu času před domem a prší na něj. Nesmírně zajímavé bylo, když Marián zmínil, co trápí většinu uživatelů: nikoli „co když mi to někdo naschvál poškodí“, ale „co když já to někomu omylem poškodím“. Je to úplně naruby, že?
Čínský mladík Mengtong Duan, podle svých slov sám možná větší Slovák než ostatní v sále, zkraje nabídl, že pokud nedokážeme používat jeho jméno, můžeme mu říkat Tomáš. Jeho vyprávění bylo osobní, vtipné, na úrovni. Promítl pár dobře zvolených ilustračních fotek a mezi tím projektor vypínal. Pointa jeho vyprávění byla velice překvapivá na to, že je čerstvý maturant: „Chápu, že vaše generace se už nezmění. Nesete ale zodpovědnost za to, abyste svůj rasismus, své předsudky – byť třeba přímo nezaviněné – nepředali dál svým dětem. Myslete si, co chcete, ve svých projevech se ale kroťte. To platí zejména pro rodiče a učitele.“ Pokud jsou lidé jako tenhle kluk budoucností střední Evropy, nemám nic proti.
Příběh Michala Blažeje, který se s kolegou jel inspirovat do Silicon Valley, byl hezkým příkladem překročení hranic. Zažívali jsme to kdysi po revoluci při cestách do Rakouska – některé krásné věci se najednou zdály tak snadné! Kluci s údivem zjistili, že ty opravdové světové špičky si nesedí na know-how jako na zlatých vejcích, pozvou vás klidně na kafe, všechno vám poví a je jim jedno, že pro ně kdesi v regionu CEE představujete konkurenci. Z toho Michal vyvodil několik závěrů: jednak začali ve firmě pracovat agilně v malých týmech a bez prostředníka (accounta). Jednak došel k tomu, že k inovaci je potřeba sdílet a pustit myšlenku do světa.
Michal Pastier je nositelem několika ocenění za originální reklamu. Zjevně právem. Šel rovnou k věci a představil na pár příkladech skutečné jádro tvořivého génia: v marketingu nepotřebujete nic nového, stačí kombinovat již existující, přesazovat kontexty, hledat význam. Jeho přednáška je jedna z těch, které si určitě pustím ze záznamu a budu šířit dál. Přesahuje totiž oblast reklamy, je zajímavá úplně obecně.
Kdyby nebylo osobního příběhu Róberta Sedláka v pozadí prezentace, zdála by se asi poněkud naivní. Myšlenka spustit server s dobrými zprávami ale je svébytným trucprojektem, který vznikl až jako vedlejší produkt. Původní akcí byla petice za vyváženost obsahu ve veřejnoprávních médiích, jejímiž výsledky se média odmítla zabývat s tím, že jejich výzkumy potvrzují, že lidé chtějí slyšet především špatné zprávy. Róbert popisoval rozčarování, které se ho jímá, když slyší v televizi o tom, jak někde na vesnici musí s bachyní jet několik kilometrů kvůli kanci. A přitom nikdo netuší, že zrovna jeden chudý student z venkova díky své píli a podpoře učitelů ze střední školy dokončil Japonsku projekt, jehož výsledkem je nová cesta k léčbě rakoviny. Róbert zmínil dobře známou, ale málo reflektovanou věc: média a jejich obsah nemají jen krátkodobý vliv, ale i dlouhodobé účinky. Například v tom, jak ovlivňují naše vnímání toho, co je normální.
Prezentace Bjørna Kierulfa o pasivním standardu při stavbě domu byla profesionální, dynamická a pěkně zpracovaná v Keynote (včetně efektního „vesmírného“ zoomování). Protože jsem se tím několik let zabýval, není pro mne představa domu, který spotřebuje na vytápění jen pár polínek ročně, nijak nová. Překvapilo mne spíš, že na Slovensku je takových domů dosud méně než deset a povědomí o hi-tech možnostech šetření energie se teprve pomalu šíří. Vřelé díky paní Kierlufové, že svého muže na Slovensku udržela – on totiž původně přijel v osmdesátých letech jen na skok ukázat bráchovi, jak je to v socialismu děsné.
Mišo Hudák s nápisem „I love ŤHC“ (zkratka jména Košického sídliště Ťahanovce) celou dobu mluvil napůl odvrácen od publika. Díval se většinu času na to, co promítal, přitom ale zapáleně mluvil o tom, jak se snaží poprat s realitou a tím, že ji ostatní nevidí tak ošklivou, jaká ve skutečnosti je, ani tak krásnou, jaká by mohla být. Plnokrevný umělec, který celou bytostí vyzařuje „ne já, ale to, co nás společně trápí, ne já, ale dílo“. Jako by svým postojem říkal: na mě se nekoukejte, koukejte se na to, v čem žijeme. Koukejte se srdcem na to, kde bychom mohli žít, na ono bájné Východní pobřeží. A za to si zasloužil ohromný potlesk.
Poslední na pódiu – a kolem něj a pod ním – byla půvabná tanečnice Ariadna Vendelová. Neměla být poslední. Ale i tak po celém vyčerpávajícím dni zvládla pootočit TEDxový kaleidoskop do ještě další překvapivé polohy. Do svého vyprávění, znějícího ze záznamu, tančila spontánně a poutavě volné variace. Původně měla mít ještě hudební doprovod, ale jak sama říká, nejlépe jí funguje tanec podle hudby, která zní jen v její hlavě. Základem pro založení volného tanečního seskupení ORBA byla pro ni cesta za osvobozením se od formálních pohybů, za svobodou projevu – po desetiletí formálního studia tance prý nebyla Ariadna schopná „jen tak zatancovat“. Teď rozhodně je.
Pak už zbývalo jen povídání u lahvového Zlatého bažanta a krátká procházka na vlak. Cesta na Slovensko byla, stejně jako vloni, skvělým momentem pro vypojení z každodennosti, takovou přetlakovou komorou. Cesta zpátky jakbysmet. V tomto směru má a musí být TEDxů více na různých místech. Putování hosta na cizí akci je pro mne nutnou součástí celého procesu inspirace.